Kdyby mě v loňském roce někdo řekl, že budu cestovat po koutech Šumavy na motorce, tak bych mu rozhodně řekla, že je blázen. Ještě bych si dlouho s úsměvem říkala, to víš, já rozhodně. Jenomže rok s rokem se sešel a mě hlodala myšlenka, proč to nezkusit.
Pamatuji si ten den úplně snad do detailu. Když mě manžel oblékl do jeho věcí, pěkně se mi klepala kolena. Ale přece já jsem hrdinka, tak na sobě nenechám nic znát. Navíc jsem viděla, jak je neskutečně šťastný, že mě konečně přemluvil, abych s ním jela. Kdyby náhodou si někdo myslel, že jsem musela vypadat jako strašidlo, když jsem měla manželovo věci, musím ho vyvést z omylu. Jsme totiž skoro stejní, akorát mě chybí jeho ramena. Ovšem to mě zase docela dělalo drsnou a vůbec náhodou mě to seklo.
První nasednutí bylo celkem v pohodě, horší ta jízda. To si nedovede nikdo představit, jak jsem chtěla už po pár kilometrech dolů. Držela jsem se jako klíště, nevěděla kam strčit hlavu, abych při každé změně rychlosti nemlátila manžela tou svojí. Absolutně jsem nechápala výraz, jak se mohu kochat krajinou. Musím ale přiznat, že jsem od přírody bojovnice, a co mi nejde, mě rozčiluje. Tak se snažím nad věcmi zvítězit. Což se mi asi po 30-ti kilometrech povedlo a já si jízdu doslova zamilovala, dokonce jsem zvládla i pozorovat krajinu.
Další týden, jsme koupili věci na motorku pro mě. Už jsem tedy neměla taková ramena, ale na mojí kráse to rozhodně neubralo. Párkrát jsme vyjeli, ale to už byla zima. Motorka se zaparkovala a čekalo se na další rok.
Letošní březen byl ke konci poměrně pěkně teplý. Tak jsme se domluvili, proč to nezkusit a trochu jí nevyvětrat. Navíc musím přiznat, že když pracujete v napětí a stresovém prostředí, je to výborný relax, jak pročistit hlavu. Zkrátka vypnout a jen se kochat.
První cesta vedla do Strakonic. Je to město v Jihočeském kraji na soutoku Otavy a Volyňky, asi tak
60 km od Českých Budějovic. Žije tu okolo 23 000 obyvatel. Městu dlouho vládl rod Bavorů a následně johanitský řád. Asi největší kulturní památkou je strakonický hrad. Zde můžete navštívit muzeum a hradní safari. Je volně přístupný a nyní se upravuje jeho okolí a vnější zdivo. Běžně se tu pořádají farmářské trhy.
Tak naše první cesta vedla do bazaru s vybavením na motorku a oblečením. Ještě nám chyběly nějaké maličkosti. Samozřejmě jsme navštívili stánek na rychlou klobásku a kávu. A je čas se vrátit domů. Super den.
Uvidíme, odkud se vám ozvu příště.

6 komentářů u „Naše motorkářské výlety I.“

  1. babicka11 napsal:

    Na motorce jsem se najezdila dost, dokonce i sama, ale dost to se mnou ze začátku mávalo :-).

  2. babicka11 napsal:

    Těším se na další Vaše povídání o výletech na motorce. Je to pěkné čtení a člověk se u toho rozvzpomene na ty svoje.

  3. bobalka napsal:

    Jů, na motorce to musí být super, vždycky jsem toužila se na nějaké povozit. Jako mladá jsem honila pincka Java 20, no a jako starší jsem vyzkoušela Javu 3,5, a to bylo asi vše. Pak jsem přesedlala na auto a po motorkách se už jen ohlížím. Líbí se mi.

  4. Rojak napsal:

    Jezdím na scútru do práce ale na výlety ne, na to mám kolo a jezdím hlavně po cyklostezkách na silnici je nebezpečno.

  5. veruska napsal:

    Když motorkáři vyrazí na svých mašinách a já se k tomu někde nachomejtnu, tak jim mávám a nějak zjihnu, ani nevím proč. Je to prostě paráda.

  6. babicka11 napsal:

    Cestovat na motorce jsem se nebála ani jako dítě. Máma koupila skútr a tak jsme jezdily spolu na výlety do okolí, nic moc nikam daleko, nejdál jsem byla na skútru v Čisté za Ml. Boleslaví za strejdou a tetou, táta jezdil na “dvěstěpadesátce”…., jednou cestou domů se utrhl bowden a tak jsme jeli asi 20km rychlostí “na klíček” …taky hodně na zmrzlinu na Kokořín, tam byla moc dobrá, nebo tenkrát ještě na koupání na “Dolinu” – bylo to průtokové koupaliště se studenou vodou, ale nám to nevadilo. Teď je to zarostlé, restaurace hned vedle nefunkční, majitelů je asi 17 a nemohou se dohodnout…. velká škoda!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *