I když sama pocházím z velkého města, nějak jsem si odvykla na ten ruch a davy lidí. Mám ráda místo kde bydlím, je tu krásná příroda a vlastně se tu nějak všichni známe. Přesto tentokrát jsem zažila docela pár situací, které stojí za zamyšlení nebo i pousmání. Proč se s nimi nepodělit?

Hledala jsem pro mě nejlepší spoj na čas, který jsem potřebovala pro přestup v Praze. Po úspěšném propočtení jsem nalezla takový, který mě vyhovoval. Výhodou dnešní techniky a pokroku je možné si jízdenku zakoupit z pohodlí svého křesílka v pokojíku. Super, zdařilo se, mám zakoupenou místenku. Již nemusím každého z rodiny zpovídat, zda-li má menší peníze, abych hned při nástupu na první stupínek autobusu nerozčílila řidiče, že nemám drobné. Takže v klidu dobalit věci a samozřejmě svačinu.

Při nástupu do autobusu vše proběhlo hladce. Nahlásila jsem sedadlo a řidič si mě poznačil. Postupuji dál a hlouběji. Ouha mám malý nebo velký problém, to zhodnotím za chvíli. Mé sedadlo je obsazeno, což to by nevadilo, v klidu bych si mohla sednout vedle, ale ono jaksi nebylo kam.

Zůstalo na mě volné pouze půl sedadlo. Osmělila jsem se a s úsměvem informovala paní, že přece jenom sedí na mé rezervované části. Tím jsem doufala, že kdyby mě uvolnila místo, zjistila by, že se vedle mě už nevejde. Mé očekávání a tajný plán ztroskotal.

Paní bez úsměvu, založila ruce křížem přes sebe a hlubokým hlasem prohlásila: „Tady nebyl žádný lístek. Tak si sedni jinam.“ To už jsem se nezmohla ani na slovíčko. Chvíli jsem ji podezírala, že ten lístek zasedla, ale nějak jsem to ani nechtěla zkoumat. Rozhodla jsem se pro únik. Při opouštění mé pozice, mi sklouzl zrak pod sedačku, mezi její větší chodidla, kde na podlaze ležel lístek výstražné zelené barvy s číslem mého sedadla a nápisem SEDADLO OPATŘENO MÍSTENKOU.

Potlačila jsem slzu v oku. Rozhlédla jsem se kolem sebe – míst vcelku dost, ale všude byl položený podobný lístek. Tak mi bleskla hlavou myšlenka, tak ještě jsou volné schody, kdysi dávno jsme tak sedávali cestou na internát. Ale pak přece jenom jsem objevila sedadlo k mání. Pohodlně se usadila a v klidu dojela do Prahy.

cesta 2Při nástupu do metra mě vítal úžasný nápis, který opravdu stojí za úsměv, pro národ zajímavou informaci a pro mě určitě nepostradatelnou navigační pomůcku po Praze.

Tak jsem Vám ji vyfotila, abyste se pobavili společně se mnou.

Jen by mě zajímalo, jak je to působí na muže, ale to se třeba dozvím při další návštěvě našeho velkoměsta.

Petra

2 komentáře u „Cesta do Prahy“

  1. blaju napsal:

    Tak tento nápis jsem už také viděla a souhlasím s babičkou11, to bych měla prsa jak nemluvně 🙂

  2. babicka11 napsal:

    Úžasný nápis mě tedy pobavil, ALE NEMÁ pravdu :-), to bych o tom musela něco vědět … kdyby to byla pravda, tak už mám prsa po tatínkovi …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.