Jó, to byly časy. Byli jsme mladí, bezstarostní a nesmrtelní.
Asi tak jako jsou mladí za všech dob. Nikdo z nás si tehdy moc nepřipouštěl nemoc, úraz, stáří a bezmoc. Měli jsme i trochu štěstí, že se nám ta naše bezstarostnost nevyplatila.
Zavzpomínala jsem na to s úsměvem při čtení zadání čtvrtého soutěžního příběhu – Cesta na Moravu.
Já totiž taky jednou jela v kufru. Doufám, že je to už dávno promlčené, jinak bych se vám tady k tomu nepřiznávala.
To se tenkrát vdávala jedna moje kamarádka a já byla na svatbu pozvaná. Auta nás účastníky sbírala tehdy různě po městě a odvážela na místo akce. Když přijeli pro mne a ještě jednu svatebčanku, zjistilo se, že se jedna z nás už do auta nevejde.
„Jedna sem a jedna do kufru,“ navrhl z recese pasažér, který byl už bezpečně usazený uvnitř.
Do kufru? A proč ne?
Vlezly jsme do něho obě. Řidič chvíli váhal, ale když viděl to haló všech okolo, přikývl a jelo se. Naštěstí to nebylo daleko, asi tak pět kilometrů.
My dvě v kufru jsme si přidržovaly víko na hlavou, ale snad si ještě pamatujete stav tehdejších okresek. Samý výmol nebo hrb. Pokaždé jsme nadskočily a s námi samozřejmě i víko kufru, a tak bylo v celém autě notně veselo.
Nezapomenu na výraz jednoho cizího řidiče auta. Jel si v pohodě zařazený za námi, a při jednom takovém poskoku se mu nechtě podařilo nahlédnout dovnitř kufru našeho auta. Tak ho to překvapilo, že málem vyjel ze silnice. Asi se málo kochal.
Dnes nad tím taky vrtím hlavou, jak jsme mohli být tak hloupí. Naštěstí se nikomu nic nestalo, aut na silnici bylo méně, jezdilo se pomaleji.
Takže nad mladými této doby nelámu hůl a většinou nad nimi ani nekroutím hlavou. Důležité jen je, aby to mládí ve zdraví přežili. Matylda.
P.S.
A protože z té svatby nemám samozřejmě žádnou fotku uloženou v počítači, posílám vám aspoň foto lilie. Takhle krásně mi kvetly na zahradě, a jsou taky kytky svatební.
Mě inspiroval ten plakát s tou kávou – u mě to tedy nezabírá :-), vypiji jich klidně i pět – a nic :-), tak nevím, jak k tomu, kdo, přišel …. haha
To mi povídejte, tenkrát se všechno bralo jinak, zkušenost s kufrem mám také, a jelo se mi tam dobře. Nás mladých jezdilo z diskotéky v autě i 11 a dodnes nevím, jak jsme se tam naskládali. Naštěstí jsme dojeli v pohodě.
asi před 25 lety nás jelo ze zábavy v autě 12.No byli jsme mladí a blbí
Taky sem jel v kufru, od Mendelovy zemědělské školy v Brně na Brněnskou přehradu. Společnost mi tam dělal 50 litrový demijon burčáku.
Tak to já si vzpoměla jak jsme jako pionýři podnikali různé výlety, náš vedoucí byl tatínek jedné spolužačky tak jednou přijel ke škole autem a že pojedeme kousek za město k řece, bylo nás asi devět tak jsme se do auta naskládali jak se dalo a dva spolužáci taky cestovali v kufru v té době nám to připadalo fajn, ale dneska si to neumím ani představit.
Taky mám z mládí nějaké ty restíky, nikomu jsem to ještě nevypravovala, ale třeba to sem někdy napíšu. Přeci už je to asi před 35 lety!
Omlouvá Vás jen to mládí, člověk udělá hodně „blbostí“, nad kterými v pozdějším věku vrtí hlavou a říká si, jak byl lehkomyslný. Zkušenost mám podobnou, ne tedy s autem, ale s inzerátem. Četla jsem tenkrát inzerát, že v Praze hledají do skupiny zpěvačku. Měla se dostavit do bytu na Letné na zkoušku. Tak jsem se tam vypravila, zazvonila u úplně cizích dveří, šla dál a v pokoji 4 kluci – kapela, a kluk – majitel bytu. Ani mě nenapadlo mít strach, taky se nic nedělo :-). Všichni byli fajn, jako skupina jsme fungovali 5 let. Kluci byli skvělí, zažili jsme spoustu legrace, vystupovali jsme po různých klubech v Praze. Dnes toho o nich moc nevím, jen ten majitel bytu je dnes známý zvukař u filmu.
Dnes bych pochopitelně u cizích dveřích nikdy nezvonila a sama sobě se divím, že jsem do toho tenkrát šla. Ale zase mě omlouvá to mládí :-).
Jen podotknu, že mi bylo čerstvých 18 a byli jsme country skupina i s oblečením ve western stylu …. ráda na to vzpomínám….