Je zářijové ráno, obloha je modrá a svítí sluníčko.

Jdu se podívat, co se děje venku na dvoře. Hned u dveří mne vítá pes. Je tak rád, že mne vidí. Lítá od jednoho plotu k druhému, pokaždé, když běží kolem mne, krátce štěkne. Chce, abych ho chytala. A tak při každém jeho průběhu rychle zatleskám. Proč bych mu taky neudělala radost? Jak ho tak sleduji očima, upoutá mne na posečeném proschlém trávníku podivný chuchvalec.

„To je divné,“ pomyslím si, „taková koule z trávy? Přece jsem to mulčovala!“
Chci přistoupit blíž. Pes se zastavil, když viděl, že už si nehraji, a sledoval můj pohled. A okamžitě taky vyrazil. Na rozdíl ode mne ihned pochopil, o co jde. Na dvorek se nám v noci zatoulal ježek. Ještě takový prcek, tak na hraně různých ukazatelů, jestli může se svou váhou přežít zimu.
Náš pes ježky miluje a nenávidí.
Velice ho rozčiluje, když jde takový pichláč okolo plotu, tak 5 – 10 centimetrů od jeho dosahové tlapkové vzdálenosti. Může si hrdlo strhat, jak jim hubuje. Už jeho rozhořčený štěkot znám a tak mne často přinutí v noci vylést z postele, nalákat ho na piškotek do předsíně a zaklapnout mu psí dvířka. Jinak by se nikdo v okolí nevyspal. Pak psovi domluvím – totiž vybrblám, protože komu by se takové buzení v jednu či ve tři v noci líbilo – a mažu zpět do vyhřátého pelíšku.

Pes mne sleduje ukřivděným pohledem.
Ten dnešní ježek si v noci zřejmě popletl cestu a podlezl pod brankou. Jak jinak by se mohl ocitnout na nesprávné straně plotu? A začalo rodeo. Pes si s ním chtěl hrát, nebo si ho snad zahrabat do svých ukrytých pokladů na záhonu, nevím. Prostě mne k němu nepustil. Kutálel ho po trávě, snažil se ho chytit do tlamy , odbíhal s ním, aby ho po chvíli opět pustil na trávu. Chudák ježeček, už byl celý uslintaný a olepený zbytky posekané trávy.

Nakonec mne napadla spásná myšlenka. Co tak opět zkusit piškotek?
Zabralo. Na piškotek pejsek slyšel. Rozběhl se za mnou do předsíně a klap. Než posbíral na podlaze strategicky rozmístěné piškoty, zavřela jsem dveře a už pospíchala s kýblem k ježkovi. Opatrně jsem ho nohou přikopla žádoucím směrem a zamířila k hromadě kamení kousek za zahradou. Vylekaný ježek neměl vůbec žádnou snahu se rozbalit a kouknout se, co to kolem něho děje, takže mi nezbývá než jen doufat, že hru s naším psem přežil bez úhony. A že příště se našemu dvorku vyhne velkým obloukem.