Možná teď z  vás  bude někdo vrtět hlavou.  Ale já chci psát o slepičce, která pro mě hodně znamenala.
Jak to vlastně všechno začalo.

Máme svůj vlastní chov křepelek. Manžel je dost vynalézavý a takový domácí kutil. Co může si vyrobí sám a je opravdu moc  šikovný. Rozhodl se, že mi vyrobí líheň. Povedlo se a také jsme v ní vylíhli již několik generací křepeliček. Ale pak dostal nápad, proč nezkusit slepičí vajíčka.

Jelikož my jsme neměli kohouta, tak začala sháňka po oplozených vejcích. Povedlo se a nasadili jsme asi jen 10. Čas plynul a my byli plní očekávání. Jednoho dne se začalo ozývat  pípání z vajíček. Lidi, já měla takovou radost. Konečně přijde ten očekávaný den.  Ovšem co se nestalo. Syn měl problémy a potřeboval naši pomoc. Museli jsme se rozhodnout, co teď. Vajíčka před koncem potřebují určitou péči. Když tu nebudeme, nemusí se to povést. Ale dítě je dítě. Tak jsme zabezpečili vše, jak nejlépe jsme mohli  a odjeli. Bohužel jsme se vrátili domů až druhý den.

3Hned jsme plní očekávání běželi k líhni. Vyklubala  se 3 kuřátka, ale jen jedno bylo plné života. A tak to i zůstalo. Jelikož bylo celé černé, říkali jsme mu Black. Udělali jsme malou odchovnu a doma v kuchyni mělo svůj domeček. Naše kuřátko rostlo jako z vody a tak přišel čas loučení. Přemístili jsme ho do stodoly ke králíkům, protože ostatní slepice by ho uklovaly. A tak mělo samostatný obývák a volnost.

Díky tomu jak vyrůstalo pořád se mnou, tak taky já zavolala a přiběhlo. Nebo když jsem přijela s autem, tak mi přiběhlo naproti, vlítlo do kufru a čekalo nějakou ňaminku.  Byl to mazlík. A my stále zkoumali, co nám z toho vlastně vyroste, jestli kluk nebo holka. A jednoho dne jsme se dočkali vajíčka, to bylo radosti. Od té doby to byla moje Blackie.

Sice to byl můj miláček, ale jednou jsem myslela, že jí přizabiju. Byl nádherný teplý den. Měla jsem opravdu hodně práce. Čekáme návštěvu. Tak napéct, navařit, vyprat, poklidit, ať je všechno hotovo. Upeču  buchtu a dala jsem si jí na dlažbu na chodbu zchladit.

 

Rychle běžím pověsit prádlo. Když se vracím zpět domů, myslela jsem, že špatně vidím. Buchta byla překlopená a nějak celá rozdrobená. Nechápu. Otočím se směrem do kuchyně a tam spokojeně pochoduje Blackie. Má obrovskou radost, že mě asi převezla. Ona totiž vylétla na balkon a přišla otevřenými dveřmi. Spokojeně se najedla, uprostřed kuchyně hodila bobek a zmizela… Už jsem si dávala pěkný pozor, abych nenechala balkonové dveře otevřené dokořán. Ještě hodně dlouho chodila a klovala mi do skla, abych jí pustila dál. Ani  náhodou, fakt jsem byla naštvaná.

Tak jsem dělala uraženou, že se s ní bavit nebudu. A víte  co mi provedla? Počkala si na mě ve stodole, když jsem šla večer k dobytku.  Svým zobáčkem mě začala oštipovat. Tak to mi to trucování dlouho nevydrželo.  Jako vždycky jsem jí vzala do náruče a pohladila. A ona mi položila hlavu na rameno a přivřela oči. Ach jo, tak tedy dobře – pomazlit a spát. Ráno se zase uvidíme.

Petra

1 2

3 komentáře u „Můj kamarád Blackie“

  1. veruska napsal:

    My máme slepice, ale bez kohouta. Rodiče občas mívali malá kuřátka a to bylo pro nás děti moc pěkné, protože jsme je chodili mazlit.

  2. bobalka napsal:

    Nám takle jednou zůstalo taky jen jedno kuře z celé várky, tak jsme mu říkali Kalimero. Bylo taky ochočené, za manželem běhalo jako pejsek,

  3. babicka11 napsal:

    Moc hezký příběh, my měli kdysi taky slepice, pak jsme je zrušili a zbyla jen jedna. Kam s ní? Dali jsme ji do králíkárny a měla se jak královna. Taky slyšela na zavolání a stačilo jít jen okolo a už dávala o sobě vědět. Ráda se nechala hladit i chovat. To vydávala takové zajímavé zvuky :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.