Warning: Trying to access array offset on value of type bool in /www/doc/www.velkadovolena.cz/www/wp-content/themes/magx/header.php on line 316

Warning: Trying to access array offset on value of type bool in /www/doc/www.velkadovolena.cz/www/wp-content/themes/magx/header.php on line 324

Dokončete příběh svým způsobem.

Můžete začít a napsat, jak by se podle vás vyvíjel příběh.

Soutěž byla ukončena 9.11. 2016 v 19.08 hod.

Do 20.11. 2016 můžete přidat hlas některému z dokončených příspěvků


Již od útlého věku jsem milovala koně.
Strýček měl sice jen tažné kobyly do lesa, ale když jsem mohla, tak jsem se na nich vozila. Sice to byla pomalá jízda, ale byla. Čím jsem byla starší, tím se mi víc a víc plnil pokojíček různými pohledy koní a zdi byly plné koňských plakátů. Život plynul a já po dokončených studiích začala hledat zaměstnání, kde bych uplatnila svoji profesi jako veterinární technička.

Samozřejmě moje první kroky vedly do hřebčince. Jelikož jsem tam již chodila pomáhat v posledním ročníku školy, slovo dalo slovo a já nastoupila. Vedení mě znalo a já je, takže jsem tam byla jako doma. Samozřejmě jsem pro hřebčinec jezdila dostihy. V té době sice hodně hrály úlohu vyhrané peníze, ale zase tam nebyly tak hrozné intriky. Musela jsem dodržovat všechny povinnosti jezdce, včetně dresu. Náš šéf byl na to doslova pes. Jak našel jednu malinkou chybičku, strhl nám peníze.

Čekal nás velmi důležitý dostih a bylo nutností se umístit na tom nejvrchnějším žebříčku. Trasa se skládala z volného prostoru, překážek a cílové rovinky. Jak jsem se zmínila, nepoužívaly se žádné intriky typu dopingových látek a povzbuzujících elementů. Ale dělaly se zase jiné fígle. Šéf rozhodl, že můj hřebec nebude chodit celý týden na volnou pastvu, ale bude se šetřit, aby byl nadupaný. On sám o sobě měl víc, než dost energie, takže týden udělal svoje dílo.

Než jsme šli na samotný dostih, tak jsme museli předvést v malém ohrazení koně. Lidé se podívali a podle toho jak se jim zamlouval kůň a jezdec, tak uzavírali sázky. Už tam projevoval velké sympatie ke koňským kolegyním a mě začínal ignorovat. A v tu chvíli jsem začínala tušit nějakou zradu.

Při nástupu na start mě dal najevo, že se mu ten prostor naprosto líbí a ve mně na chvíli zatrnulo. Přece se nevzdám, byla jsem přesvědčena, že já tedy nebudu jeho obětí. V myšlenkách jsem projela svůj oblek, zda mám všechno dobře ustrojené, bičík v ruce a rajtky zastrčené ve vysokých botách. To by šlo. Pevně jsem uchopila opratě, s rozhodnutím vyhrát.

Padl výstřel. Odstartováno. Ani jsem ho nemusela pobízet. Volný prostor zvítězil. Vylétl jako střela a ještě si usmyslel, že přece se mnou to nebude to pravé, proč by měl běhat s nějakou zátěží, bude lepší ji sundat. Začal skákat a dávat hlavu mezi svoje přední nohy. Bránila jsem se vytažení ze sedla, co to jen šlo. Jeho rozhodnutí sundat mě ze svého hřbetu, ho neopouštělo. Začínala jsem se potit, nebyl k zastavení, a ač jsem se bránila, jak jen to šlo, stále si vedl svoji. Jak jen tohle dopadne. Začínám ztrácet sílu, zatím co on ji začal nabírat……………………………… zde máte již prostor pro vaši obrazotvornost.

Zde můžete hlasovat:
[poll id=“4″]

Soutěž byla ukončena.

Body za rychlost získala nejrychlejší Lada.

Podle poctivého hlasování se vám nejvíce líbilo dokončení příběhu od Jiřiny.

Gratulujeme k výhře 500 bodů/250 Kč.

Do 20.12. budou všechny body a poukazy dopsány a vyřešeny.
Poctivost hlasování kontroloval admin a jeho hlas rozhodl.


9 komentářů u „Dokončete příběh č. 2 o koních“

  1. bobalka napsal:

    Jé já jsem to vyhrála, a ani o tom nevím, ale pod jménem Jiřina, to nechápu proč, asi jsem nebyla přihlášena.

  2. blaju napsal:

    , tak tak jsem se udržela a hodně mi pomohla klisna probíhající kolem nás. Jak ji koníček spatřil tak přestal dávat veškerou pozornost mě, ale chtěl se předvést před klisnou, no a to se mu povedlo, veškeré překážky jsme zvládli ukázkově a v cíli jsme byli první.No a šéf dostal ponaučení, že se nic nemá přehánět a už vůbec né týden před dostihem nevypustit hřebce na pastvu.

  3. Matylda napsal:

    S posledních sil jsem se držela na hřbetě svého trucovitého oře Adena a snažila se ho přinutit k poslušnosti. Já, která vždycky tak odsuzovala jezdce bičujícího svého koně, jsem najednou bičík musela také použít.
    V tom bác. Někam jsem letěla, a pak byla tma….
    Pomalu jsem otevřela oči. Kolem mne byla mlha a v té mlze se nade mnou kývala Adenova zrzavá hlava. Doleva, doprava, velké oči lemované dlouhými tmavými řasami.
    „Adene?“ šeptla jsem tázavě, neschopná si honem uvědomit, co se to děje.
    „Aden je v pořádku,“ odpověděl mi kůň.
    Vytřeštila jsem oči údivem. Aden mluví?
    Mlha se začala rozpouštět. Hlava koně dostávala ostřejší obrysy. Najednou vypadala menší, už nebyla tak zrzavá, proboha, to je nějaký chlap! Kde to jsem? V úleku jsem se snažila posadit, ale ostrá bolest v noze mi v tom zabránila.
    „Ležte, ležte, buďte v klidu,“ přidržely mne cizí ruce. Uvědomila jsem si, že ležím na trávě a kolem mne se sbíhají lidé a pochopila jsem. Já Jsem se přece s Adenem zúčastnila závodů, a ten praštěný kůň mne shodil! Znovu jsem se podívala na muže, který byl u mne první. Klečel v trávě a jeho ruce byly stále na mých ramenou. Měl opravdu nádherné oči. Hluboké, tmavé… , „má krásné oči, jako kůň,“ honily se myšlenky v mé potlučené hlavě. Raději jsem znovu upadla do bezvědomí.
    Z nemocnice jsem se vrátila až za dva týdny. Po těžkém otřesu mozku a s komplikovanou zlomeninou levé nohy mne doktoři sice stále nechtěli propustit, ale nakonec jsem je přemluvila.
    Doma je doma. Adam mne sice chodil do nemocnice navštěvovat skoro každý den, ale ke mně domů to měl přece jenom blíž. A taky mu táta s mámou neurčili žádné návštěvní hodiny.
    Na Adena se už dávno nezlobím. Kdyby mne nebyl tenkrát před těmi třemi lety neshodil, kdoví, jestli bych měla vůbec příležitost se s Adamem seznámit.
    Od té nehody jsem závodit nezkoušela. A ani už nebudu, i když jsem už dávno zdravá a pád neměl žádné následky. Život má teď jiné priority. Na podzim se nám s Adamem má narodit první dítě. Už víme, že to bude syn. A já doufám, že po tatínkovi podědí i jeho oči, krásné, tmavé, s dlouhými řasami. Prostě – takové koňské.

  4. Jan napsal:

    Věděla jsem, že v podobných situacích, kdy kůň začne vyhazovat je nejdůležitější se s danou situací vyrovnat a řešit jí klidně. Nedá se nic dělat, půjdu proti krásám jezdeckého umění a přiměji Freda k poslušnosti. Snažím se mu zkušeně vysvětlit, že vyhazování není třeba. Prostě to ustojím a ono ho to přejde. Hlavu se snažím držet nahoře. Jemná zádrž jednou otěží, aby Fred nestrčil hlavu mezi nohy nás odsouvá na poslední místo. Hop, první překážku jsme oba ustáli. Nespadla jsem. Pochválila jsem ho a taková pochvala hlasem pro koně hodně znamená. Cítím se jistěji. Překonáváme další překážku. V cílové rovince jsme to s Fredem ještě zkusili, ale prostě neměli šanci. Přesto cítím spokojenost, že cílovou páskou neproběhl prázdný kůň.

  5. irinkamil (Irena) napsal:

    Téměř jsem už sklouzávala dolů a najednou koně napadlo válet sudy, naštěstí jen sem a tam po zádech. Mně se podařilo vyvléknout nohy z třmenů a jak kecl na zem, já stála nad ním. Najednou mi na mysli vyvstala scéna z westernu, kdy jezdec stál nad koněm jako já teď a jen čekal, až se začne zvedat a naskočil na něj zpět. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale udělala jsem to samé. Když se kůň zvedal, jen jsem nasedla zpět do sedla, honem nohy do třmenů, bafnout uzdu a stáhnout mu hlavu víc k tělu. Kolena jsem přitiskla k jeho bokům co mi zbylé síly stačily a on byl v té chvíli tak překvapen, že se na chvilku zastavil, já ho patami pobídla k běhu a kupodivu on se rozběhl za ostatními koňmi, jako kdyby se mě ještě před chvilkou nesnažil zbavit. Začali jsme si konečně rozumět a i když jsme cílem proběhli na čestném posledním místě (není přece důležité zvítězit, ale zúčastnit se), nějak se z nás stali kamarádi. Od té doby jsme spolu běželi ještě hodně závodů a jeden dokonce vyhráli. Myslím, že i lidská přátelství se takhle podobně utvářejí, na první pohled si nemusíme padnout do oka, ale jak jde čas, vidíme na tom druhém i kladné stránky a časem se z nás stanou dobří kamarádi.

  6. Benula napsal:

    I když jsem se držela jak jsem jen dovedla, ani nevím jak, sklouzla jsem a zemská přitažlivost byla silnější. Naštěstí jsem dopadla jen na zadek a hlavou mi proběhlo tisíc špatných myšlenek. Slibovala jsem mu, že mu to jen tak neprojde. Rozhlédla jsem se ,kde je a údivem jsem málem opět spadla na zadek. Stál vedle mě jako beránek a čekal, až na něj vyskočím, letěl větrem jako o závod / vždyť taky závodil a to předpisově/, všechny postupně dohonil a nakonec jsme byli na prvním místě. Kůň je prostě chytré zvíře, chtěl mi jenom něco provést na oplátku, když jsem někdy neměla dobrou náladu.

  7. Jiřina napsal:

    „Tak dost, kamaráde“ stiskla jsem ho nohama, ale bylo mu to úplně jedno, Jen se otočil, pohodil hlavou a dál tancoval a snažil se mě sundat. Když kolem nás probíhal kůň za koněm, pomyslela jsem si, že to bude pěknej průšvih. Vyslala jsem tichou modlitbičku, abych si moc nenabila a snažila se držet za každou cenu. Už jsem s ním nebojovala, nemělo to cenu. Můj tvrdohlavej koníček prosadil svou. Jako by na to čekal až to vzdám a najednou zprudka vyrazil na dráhu. Letěl jak vítr a dobíhal všechny koně, co byli s námi v závodě. Překážky jako by ani nebyly, přeskakoval jednu za druhou a pomalu se propracovával do čela závodu. Já seděla jako přibitá, vůbec jsem ho nevedla, jel sám a protože se asi rozhodl vyhrát, nechala jsem to na něm. Před námi zbyla jen jedna bílá klisnička, my byli druzí, říkala jsem si, „to dáme“ předjeď jí, ale můj kamarád byl opět jiného názoru. Když jí doběhl, srovnal s ní krok a do cíle jsme doběhli zároveň. Byl to úžasný závod. Když jsme byli za cílem, ohlédl se za ní, opět pohodil hlavou a zařechtal. Klisna se také ohlédla a pozdrav mu opětovala. „Ty můj šviháckej frajere, ty mi dáváš, ale stejně jsi můj nejmilovanější kamarád“

  8. veruska napsal:

    Už už jsem si myslela, že poletím dolů jako pytel brambor, ale naštěstí jsem se ze všech sil udržela a koníkovi tak překazila jeho plán. Pomohla mi k tomu nemálo fešná kobylka, která nás právě se svým jezdcem míjela a za kterou tryskem vyrazil. Překážky jsme naštěstí zvládli a do cíle dojeli v pořádku. Trošku nás můj koníček na trase zdržel, ale příště už to vychytáme ! Mám ho moc ráda a děkuji mu za jeho oddanost a přátelství.

  9. Lada napsal:

    Najednou spatřil před sebou první překážku a jako by to byla výzva, hned pochopil, co má dělat, přestal si mě všímat a najednou hop a letěl dál a já s ním v sedle. Pro mě nečekaný zvrat a najednou to šlo líp, překážky ho zaujaly natolik, že poslouchal na každé mé povzbuzení. V cílové rovince se opravdu snažil a nebýt předtím tak velice mnou zaujatý, mohli jsme i vyhrát. To, že mě chtěl shodit, jsem mu už dávno odpustila a je to můj miláček. Nechápu lidi, co koňům ubližují, vždyť nám jezdcům dávají odhodlanost, rychlost a krásu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *