Když tak prohlížím Vaše fotky domácích mazlíků a čtu Vaše příběhy, nemůžu nevzpomenout na našeho prvního pejska – na Áju. Přišla k nám do rodiny docela dramaticky a velice smutně nás zase opustila.

Ale začnu od začátku.

Když byli kluci malí, dlouho žadonili o pejska, ale tátovo kategorické ne, vždy zastavilo celý příval slibů, jak se o něj budou starat a budou ho chodit venčit, taky se zlepší ve škole a budou pomáhat, prostě naslibovali všechno možné a já byla na jejich straně.

Jenže můj manžel byl proti a tak jsme pejska zatím doma neměli. Jenže nakonec to byl můj muž, který rozhodl.
Jedno odpoledne jsme s manželem jeli nakupovat a když jsme se vrátili, naši kluci si hráli u baráku s malým štěnětem. Vyndali jsme nákup z auta a pomalu jsme mířili k domovu, když ke klukům přišel chlap a to malé štěně chytil za kůži a hodil s ním o zem. Přitom nadával, že mu už utíkat nebude a pořádně ho plácl přes záda, až štěně udělalo kotrmelec.

Moji kluci milují zvířata a tak jsem viděla, že se chystají třeba i prát, aby štěňátko ochránili. Jejich zamračené tvářičky mi řekly mnohem víc a slzičky v očích toho nejmladšího rozhodly. „Co si myslíte, že děláte,“ ozvala jsem se docela nahlas.

Chlap mezitím štěně sebral a odcházel, ale po mém křiku se otočil a odpověděl mi. „Po tom je Vám h….“.

Rozčílilo mě to, takový hulvát. „Ještě jednou uvidím, že jste tomu pejskovi ublížil, tak Vám ho seberu,“ vyhrkla jsem ze sebe, ale hned jsem si uvědomila, že to nemůžu. Taky bych se mohla dostat do problémů, jenže už to bylo venku a ustoupit jsem nemohla, už kvůli klukům, kteří vykulenýma očima pozorovali dění.

Chlap přišel blíž a prohlásil: „Dej mi 300 a je tvůj.“

Až když přišel docela až k nám, jsem ucítila, jak moc z něho táhne alkohol. Co teď?

Kluci stáli a čekali a já věděla, že bez souhlasu manžela by to nebylo správné. Jenže můj muž vytáhl z peněženky tři stovky, vrazil je chlapovi do ruky, sebral mu štěně a řekl: „Tak na, a vypadni.“
To bylo radosti, jásání a křiku.

Ája byla naše!
Byla to krásná, milá fenečka krátkosrstého jezevčíka a dělala nám jen radost. Všichni jsme si ji zamilovali i můj manžel. Vždycky v noci, když přišel z práce, pískl ode dveří a šel Áju vyvenčit, pak se spolu uvelebili v obýváku u televize a svorně usnuli. Byla u nás asi půl roku, kluci s ní chodili pravidelně ven odpoledne, a já nebo manžel v noci a tak jsme předešli všem loužičkám a podobně.

O to větší bylo překvapení, když ráno bylo všude nakakáno. Ája měla průjem a veliký, se stopami krve, tak jsem letěla hned k veterináři, prohlídl ji a řekl mi: „Vypadá to, že váš pejsek byl otrávený krysím jedem. Dám jí pár injekcí a uvidíme.“ Jenže to nepomohlo, Ájinka na tom byla hůř a hůř.
Otrava se potvrdila a doktor mi poradil, že jediná možnost pro ni je, sehnat velikého psa, který by dal Áje transfuzi. Kluci chodili okolo Ájinky po špičkách, teď už i zvracela a ležela na dece pod stolem v kuchyni u topení.

Mám spoustu kamarádů – pejskařů a tak nastalo telefonování, prosení a vysvětlování. Nakonec jsem našla. S doktorem jsem se domluvila, že mám přijít kolem 19.00 k němu domů s oběma psy a že to udělá přímo. Manžel byl v práci, kluci koukali na pohádku a já jsem ještě zaběhla k majitelce psa, který nám měl pomoci, domluvit se, kdy jedeme. Klukům jsem nakázala, že mají nechat Áju spát a že k ní nemají chodit. Kamarádka bydlela hned vedle a tak jsem byla vlastně přímo pod našimi okny.

Když jsem uslyšela hlasitý pláč a volání Ájo, ÁJO, MAMÍÍÍ!!! věděla jsem, že je zle.
Letěla jsem domů a kamarádka v patách za mnou. Všichni tři moji kluci seděli v kuchyni pod stolem, slzy jako hrachy a hladili Ájinku, která už to ale necítila. Byla mrtvá.
Ještě teď když to píšu, mi znova tečou slzy, tenkrát mi dalo hodně těžkou práci uklidnit kluky a vlastně i sebe. Ájinku jsme dali do krabice s jejím pelíškem i jejími hračkami a kamarádka ji odvezla k veterináři, který jí už ale nemohl pomoci.

Klukům jsem slíbila, že seženu úplně stejného pejska jako byla Ájinka, ale moc to nepomáhalo, nechtěli stejného pejska, chtěli Áju. Usnuli s uplakanýma očkama a celou noc se přehazovali.

Manžel, když přišel v noci z práce a já ho slyšela písknout u dveří, znova mi vyhrkly slzy, přišel za mnou a ptal se: „Kde je Ája,“ „Už není,“ odpověděla jsem.
Otočil se a šel znova ven jako každý den, ale bez Ájinky.

Své slovo, dané klukům jsem rozhodně chtěla dodržet a tak jsem dala do oběhu hlášku, že sháním pejska krátkosrstého jezevčíka, nejlépe fenečku. Přišla za mnou holka, s krásným jezevčíkem, ale psem a dlouhosrstým, úplně jiným než byla Ája. Tak k nám přišel Ken. Ale to už je jiný příběh, ten Vám řeknu příště.

Od: bobalka