O naší kočce Pavlíně jsem už tady jednou psala.
Mám s ní neskutečný počet zážitků. Sice jsem v tom prvním článku psala, jak se starala o koťata, ale toto povídání prvnímu příběhu časově předchází.
Zároveň s kočkou jsme si tehdy pořídili i štěně boxera, jmenoval se Aran.
Zvířata se spolu rychle skamarádila, oba spolu spali v jednom pelíšku a dokonce občas žrali i z jedné misky. Kočka volně běhala kolem domu, štěně bydlelo chvíli s námi v bytě, a když povyrostlo, dostalo přechodný příbytek v garáži, jen do doby, než se dostaví výběh se psí boudou. Pavlínka ho často navštěvovala malou dírou ve vratech , pořád si spolu hráli a tak se mu tam nestýskalo. Práce na novém domě bylo dost, takže psí výběh nebyl prioritou.
Až jednou.
Uprostřed noci nás vzbudil příšerný rámus. Napřed jsme nechápali, co se děje a odkud se ten rachot nese. Zuřivě štěkal pes, ozývaly se rány, hlučné bouchání. Tak jsme vstali a začali pátrat.
Hluk nás dovedl až do garáže, vrata byla zavřena, rámus se ozýval zevnitř. Opatrně jsme otevřeli – a nevěděli, zda se smát, nebo nadávat. Garáž byla vzhůru nohama.
To jen naše Pavlínka dospěla a dovedla si domů ženicha. A komu jinému by se pochlubila jako prvnímu, než svému psímu kamarádovi? Napřed vklouzla do garáže ona, pak ženich. A začalo rodeo.
„Cože? Nějaký jiný mužský do mého království? A ještě k tomu kocour?“ pomyslel si zřejmě Aran.
Kocouří ženich samozřejmě nečekal, až ho pes popadne a zatřepe s ním, a vyskočil na jednu z polic , umístěných po stranách garáže. Pes se s tím nemířil a chtěl ho chytit za každou cenu. Prostě a zkrátka – „tady bydlím já a basta. Žádného jiného chlapa tady nechci!“
Police se otřásaly, jak na ně pes vyskakoval a věci z nich padaly na zem. Další poshazoval kocour, jak se za nimi schovával před psí zlobou. Úplně nahoře seděla Pavlína a žensky spokojeně sledovala, jak se o ni kluci perou.
Na zemi ležely krabice s rozsypanými hřebíky, šroubky, popadalo drobné nářadí i nějaké kanystry, rozbila se láhev s ředidlem, v kupě ležely i plechovky s barvami a lepidlem. Obě zvířata byla důkladná. Nespokojila se s materiálem na jedné polici, oběhla všechny na třech stranách garáže. Podlaha nebyla skoro vidět.
Co se dalo v té chvíli dělat. Psovi jsme otřeli tlapky, aby se náhodou o něco nepořezal či se někam nepřelepil a vzali ho na zbytek noci do bytu do předsíně. Kočky do rána zmizely samy a další rande si Pavlínka odbývala ve volné přírodě.
A nevěřili byste, jak rychle byl postavený psí výběh s boudou.
Veselý příběh, kočky a psi jsou kamarádi jen když spolu vyrůstají, našemu psovi to nevysvětlíte. Je to pitbul a když jede s námi na zahradu, tak kočky chodí vrchem po stromech. Jak nějakou vidí vystartuje třista z místa a je mu jedno kudy. Naštěstí jsou naše kočandy rychlé jak blesk.
My měli kočky, když jsme byly malé. Na vsi jsou kočky venku a my je pořád se sestrami braly do baráku a náš taťka je chytal a vyhazoval, protože se vždycky nějaká vykadila v botárně. No a my to musely za trest uklidit. Jenže to je takový puch! Dávaly jsme si na nos kolíčky, abychom to při tom úklidu těch hovínek necítily.
Velice úsměvný příběh, to já takové zážitky nemám, jako holka z města jsem na kočku narazila tak akorát u známých od rodičů co bydleli na vesnici a my tam občas jeli na náštěvu.
Jo jo, kočky dovedou udělat „psí“ kusy … jedno naše kotě jsem nechala přes noc v chodbě, dala jsem jí tam extra peřinku, aby se jí dobře leželo. V noci jsem myslela, že přišli zloději – a ono to naše kotě. Vyskočilo na piáno, shodilo vše, co tam bylo, pak skočilo do výklenku a taky vyházelo, co tam bylo, klíče, brýle, bublifuky pro děti, kalendář, bačkůrky, bloček s tužkou … všechno na zemi a naše mladá uvelebená ve výklenku… peřinka se jí asi nelíbila 🙁