O naší kočce Pavlíně jsem už tady jednou psala.

Mám s ní neskutečný počet zážitků. Sice jsem v tom prvním článku psala, jak se starala o koťata, ale toto povídání prvnímu příběhu časově předchází.

Zároveň s kočkou jsme si tehdy pořídili i štěně boxera, jmenoval se Aran.
Zvířata se spolu rychle skamarádila, oba spolu spali v jednom pelíšku a dokonce občas žrali i z jedné misky. Kočka volně běhala kolem domu, štěně bydlelo chvíli s námi v bytě, a když povyrostlo, dostalo přechodný příbytek v garáži, jen do doby, než se dostaví výběh se psí boudou. Pavlínka ho často navštěvovala malou dírou ve vratech , pořád si spolu hráli a tak se mu tam nestýskalo. Práce na novém domě bylo dost, takže  psí výběh nebyl prioritou.
Až jednou.
Uprostřed noci nás vzbudil příšerný rámus. Napřed jsme nechápali, co se děje a odkud se ten rachot nese. Zuřivě štěkal pes, ozývaly se rány, hlučné bouchání. Tak jsme vstali a začali pátrat.
Hluk nás dovedl až do garáže, vrata byla zavřena, rámus se ozýval zevnitř. Opatrně jsme otevřeli – a nevěděli, zda se smát, nebo nadávat. Garáž byla vzhůru nohama.
To jen naše Pavlínka dospěla a dovedla si domů ženicha. A komu jinému by se pochlubila jako prvnímu, než svému psímu kamarádovi? Napřed vklouzla do garáže ona, pak ženich. A začalo rodeo.
„Cože? Nějaký jiný mužský do mého království? A ještě k tomu kocour?“ pomyslel si zřejmě Aran.
Kocouří ženich samozřejmě nečekal, až ho pes popadne a zatřepe s ním, a vyskočil na jednu z polic , umístěných po stranách garáže. Pes se s tím nemířil a chtěl ho chytit za každou cenu. Prostě a zkrátka – „tady bydlím já a basta. Žádného jiného chlapa tady nechci!“
Police se otřásaly, jak na ně pes vyskakoval a věci z nich padaly na zem. Další poshazoval kocour, jak se za nimi schovával před psí zlobou. Úplně nahoře seděla Pavlína a žensky spokojeně sledovala, jak se o ni kluci perou.
Na zemi ležely krabice s rozsypanými hřebíky, šroubky, popadalo drobné nářadí i nějaké kanystry, rozbila se láhev s ředidlem, v kupě ležely i plechovky s barvami a lepidlem. Obě zvířata byla důkladná. Nespokojila se s materiálem na jedné polici, oběhla všechny na třech stranách garáže. Podlaha nebyla skoro vidět.
Co se dalo v té chvíli dělat. Psovi jsme otřeli tlapky, aby se náhodou o něco nepořezal či se někam nepřelepil a vzali ho na zbytek noci do bytu do předsíně. Kočky do rána zmizely samy a další rande si Pavlínka odbývala ve volné přírodě.
A nevěřili byste, jak rychle byl postavený psí výběh s boudou.

4 komentáře u „Naše kočka Pavlínka a ženich“

  1. bobalka napsal:

    Veselý příběh, kočky a psi jsou kamarádi jen když spolu vyrůstají, našemu psovi to nevysvětlíte. Je to pitbul a když jede s námi na zahradu, tak kočky chodí vrchem po stromech. Jak nějakou vidí vystartuje třista z místa a je mu jedno kudy. Naštěstí jsou naše kočandy rychlé jak blesk.

  2. veruska napsal:

    My měli kočky, když jsme byly malé. Na vsi jsou kočky venku a my je pořád se sestrami braly do baráku a náš taťka je chytal a vyhazoval, protože se vždycky nějaká vykadila v botárně. No a my to musely za trest uklidit. Jenže to je takový puch! Dávaly jsme si na nos kolíčky, abychom to při tom úklidu těch hovínek necítily.

  3. blaju napsal:

    Velice úsměvný příběh, to já takové zážitky nemám, jako holka z města jsem na kočku narazila tak akorát u známých od rodičů co bydleli na vesnici a my tam občas jeli na náštěvu.

  4. babicka11 napsal:

    Jo jo, kočky dovedou udělat „psí“ kusy … jedno naše kotě jsem nechala přes noc v chodbě, dala jsem jí tam extra peřinku, aby se jí dobře leželo. V noci jsem myslela, že přišli zloději – a ono to naše kotě. Vyskočilo na piáno, shodilo vše, co tam bylo, pak skočilo do výklenku a taky vyházelo, co tam bylo, klíče, brýle, bublifuky pro děti, kalendář, bačkůrky, bloček s tužkou … všechno na zemi a naše mladá uvelebená ve výklenku… peřinka se jí asi nelíbila 🙁

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.