Kdysi jsme měli jako první domácí zvíře kočku Pavlínku.

 Přišla k nám už jako odrostlé kotě, z počátku se hodně bála, ale brzy se stala miláčkem rodiny. Měla volný výběh do zahrady, lovila myši, domů se chodila více méně jen pomazlit či pro nějakou dobrotku. Změna přišla, když si pořídila koťata. Z tulačky se stala vzorná máma. Koťata neustále kojila, pečlivě ošetřovala a opouštěla je jen na tu nejnutnější dobu. Samozřejmě jsme pochopili a pravidelně ji krmili, její miska byla neustále plná.
Až jednou.
Zrovna jsme něco budovali okolo domu. Od rána jsme  někde něco kopali, vozili hlínu, beton, bylo vedro a my jsme už byli všichni unavení a hladoví.  Ještě jsem musela něco dodělat a pak že všem připravím oběd.
Do toho přišla kočka. 
„Mňáááu,“ oslovila mne.  „Mňáááu, mám hlad!“
„Vydrž, kočičko,“ pochopila jsem správně její mňoukání, “ musíš chvilku počkat, pak tě nakrmím!“
„Mňááu,“ odpověděla kočka a odešla. Přece nenechá koťata tak dlouho samotná. Jenže po chvíli usoudila, že se zase loudám a přišla mne popohnat. „Mňááu,“ ozvalo se zase za mnou.
„Ještě chvilku, Pavlínko, my máme taky hlad,“ odbyla jsem kočku a pokračovala ve své činnosti.
Kočka mne chvíli pozorovala a když zjistila, že se opravdu nehnu, opět zmizela. Tak se to opakovalo ještě asi třikrát, mezipřestávky se zkracovaly, mňoukání naopak získávalo na důraznosti.  Až jsem konečně mohla odložit nářadí a vydat se směrem ke kuchyni. Honem se převléknout, pořádně umýt a nachystat oběd. No, první dám kočce, ať na ni nemusím myslet, to je to hned. S plnou miskou jsem otevřela vchodové dveře a vyšla na vstupní schody.
A co vidím.
Po schodech nahoru si tlapká kočka, v hubě nese jedno kotě. Když uviděla v mých rukou svou modrou misku, kotě upustila a mazala na místo, kam jsme jí jídlo vždy chystali. Kotě se s jekotem kutálelo po schodech dolů. Ještě že mají kočky údajně devět životů, jinak to nemohlo přežít. Hladová, jindy tak přepečlivá  máma po něm tentokrát ani nemrkla. Napřed se nažrala, pak s plným břichem popadla kotě a odnesla si ho zpět do pelíšku.
Koťat bylo pět, když povyrostla, všechna jsme úspěšně rozdali do různých rodin. S naší kočkou i jejími potomky  jsme zažili ještě spoustu příhod, ale při téhle vzpomínce dodnes přemýšlím.
Co nám tím chtěla říct?
„Když mi nechcete dát nažrat, starejte se o koťata sami?“ , nebo – „Sakra, dejte mi už žrát, přece vidíte, že sama teď lovit nemůžu, když se musím starat o tolik krků!“
Nevím.

Jeden komentář u “Povídání o kočce Pavlíně”

  1. babicka11 napsal:

    Říká se, že jsou kočky hloupé, ale asi, jak která. My jsme měli koček už hodně, ale každá byla svým způsobem jiná….

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.