Co mne vede k napsání tohoto článku, je asi lehce vystopovatelné.
Četla jsem o nepleše kozlíka Ferdíka, a vzpomněla jsem si na neplechu jednoho pejska, který u nás kdysi pobyl pár dnů.
Puritány a stydlivky upozorňuji, ať možná raději nečtou dál.

Pejsek se jmenoval Škubánek a bylo mu sedm měsíců. U nás se zabydlel okamžitě. Prohlédl si dvůr a šel se mazlit. Mazel na entou, čistotný, ale uličník.
Pejskovi jsem se věnovala, ale také jsem měla samozřejmě i jinou práci. Mimo jiné jsem měla naplánováno praní. Své osobní kousky jsem vyprala v ruce, pečlivě vymačkala vodu a pověsila na přenosný sušák mezi ostatní prádlo z pračky. Sušák stál na dvorku, na takovém malém vydlážděném kousku, příslibu budoucí terasy.

Po nějaké době jdu kontrolovat, jak mi to všechno pěkně schne, ale koukám, kde mám, proboha, podprsenky? Visí tu a plápolají v mírném větříku ručníky, trička, všechny šňůry jsou plné, ale tyhle dva kousky prádla chybí. A ani kolíčky tu nejsou, co je tohle za záhadu? S otázkou jsem se otočila k příteli.
Urazil se, samozřejmě. Copak je nějaký úchyl? Uklidnila jsem ho a dumali jsme společně. Vyloučili jsme nečekanou návštěvu poberty, náhlý poryv větru, probírali jsme možný výpadek mé paměti. Že bych je dala někam jinam? Proběhla jsem dům, koupelnu, prádelnu, koukla do šuplíků. Dokonce jsem překontrolovala i to, co mám pod tričkem. Tak jsem z té záhady byla vykolejená.

Přítel zatím přecházel po dvoře a hledal po koutech. Pejsek chodil věrně za ním, kopíroval každý jeho krok. Ani neštěkl.

Pak objev.
U lavičky rozhrabaná krtčí hromádka, z ní cosi kouká, jako praporek na hradě. První úspěch! Jedna je na světě! Povzbuzeni jsme hledali dál. Další kupičky krtek vyrobit ještě nestačil, ale co ta hromada písku v rohu? Povrch má celý rozhrabaný, naposled jsme písek odebírali dnes brzy ráno, ale sluníčko ji mezitím už stačilo stejnoměrně osušit. Kde začít hledat? Tady to trvalo trochu déle, pachatel měl k ukrytí lupu více prostoru co do plochy i hloubky. Ale přece jen jsme byli úspěšní. I druhý kousek je na světě.
Pes poskakoval radostně kolem nás, šťastný, že jsme v jeho testu IQ uspěli. Já tak šťastná nebyla. Koukala jsem na nalezené prádlo a pak ho s povzdechem hodila rovnou do popelnice. No co, aspoň mám důvod si koupit nové.

Za několik dní si příbuzní pro Škubánka přijeli. Ten je nadšeně vítal, poskakoval, štěkal a strkal do nich hlavičkou.

My jsme si popovídali, vypili kafe a začali se loučit. Škubánek s nimi vesele běžel až k autu. Pak náhle pochopil, že se i po něm chce, aby nastoupil, a začal se bránit. On s nimi nepojede, on chce zůstat tady.

No, přemluvili ho.
Ale stejně, potěšilo mne, že se mu u nás tak líbilo. Kdoví, co mu na hraní dávali doma. A ty ztracené kolíčky na prádlo jsme nenašli dodnes.

P.S. Tu fotku berte opravdu jen jako ilustrační. Škubánek už není mezi námi a prádlo vám sem přece fotit nebudu.
Matylda.