Máme doma psa, kočku a kocoura. Navzájem se mají docela rádi a snášejí se, rozhodně víc, než někteří lidé. Pes často důkladně jazykem čistí oběma kočičákům srst, kočka mu za to nosí myši a kocour zase jen mlčky čištění trpí. Ale něco za něco. On je ten náš pejsek taky hrozně rád zlobí a třeba je občas prožene po dvorku, jen tak, z čisté radosti z pohybu. Za to je pouští v zimě do svého pelíšku. Spí tam pak v jednom klubíčku a hřejí se vzájemně. Všechna naše zvířata bydlí v předsíni u zadního vchodu, mají ve dveřích zabudovaná psí dvířka.
Jeden čas jsme s manželem pozorovali podivný úkaz. Kočka nebo kocour přišli ke dvířkům a nevstoupili dovnitř, přesto, že to už dávno ovládali a nedělalo jim to žádné problémy. Teď najednou zůstávali venku a mňoukáním prosili o pomoc. Chtěli otevřít velké vchodové dveře. Vrtalo nám to hlavou, co je to tak najednou popadlo, až na to manžel náhodou jednou přišel. Kočka stála zvenku u dvířek a usilovně mňoukala. Když se nic dlouho nedělo, opatrně hlavičkou strčila do klapacích dvířek a chtěla si je otevřít. Bum. Z druhé strany číhal pes, trpělivě čekal, až se kočka odhodlá vstoupit a v ten moment do dvířek prudce strčil. Kočka jimi dostala po nose a další pokus vejít vzdala. No, samozřejmě jsme psu ostře domluvili, ale pak za jeho zády jsme se smáli. Pacholek jeden, no, napadlo by vás to?
Jenže ono se tak dlouho chodí se džbánem…. Jednou jsme se vrátili domů a dvířka byla rozlomená. Kočky jimi spokojeně a volně procházely, pes stál u nich a štěkal. Bál se. Usoudili jsme, že zase vychovával kočky, a tentokrát mu to nějak nevyšlo a dvířka ho přiskřípla. Bylo to na jaře, tak co. Zlomenou klapku jsme odstranili, vchod zůstal otevřený a psu nezbylo, než se jím naučit zase procházet.
Teď na podzim jsem nechala dvířka opravit. Přece si tudy nebudeme do domu pouštět zimu. Kočky jimi opět prolézaly, jako by se nic nestalo, pes si své trauma pamatoval. Nepůjde přes ně a nepůjde, štěkal a štěkal, dokud jsem nepřišla a doslova ho jimi neprostrčila. Za strach dostal piškotek a pohlazení, povzbuzovala jsem ho, že se mu přece už nic nestane, ať se nebojí. Ale pes byl tvrdohlavý, prostě dvířky nepůjde a basta. Kdybyste slyšeli to jeho nešťastné a prosebné poštěkávání, když chtěl domů nebo ven!
Po čase jsem si všimla, že když přijdu odněkud domů, je pes buď doma nebo naopak na dvoře, a když jsem odcházela, byl… , nebo jsem to popletla? Nebyla jsem si najednou jistá sama sebou a svou pamětí.
Až zase jednou. Seděla jsem u počítače a na něčem pracovala. Pak jsem ho vypnula a při tom si pro sebe polohlasně povídala:
„Tak, a teď půjdeme s pejskem na procházku.“
Buch, buch, klap. Přes dveře to uslyšel pes, zapomněl, že by se dvířek měl bát a vyletěl ve na dvůr. Panáčkoval u hlavního vchodu a netrpělivě mne poštěkáváním popoháněl, ať se neloudám a popadnu vodítko.
„Tak takhle ty to na mne hraješ,“ smála jsem se sama sobě, jak mne doběhl malý zrzavý pes. Já ho v dobré víře za každý jeho pokus odměňovala piškotkem a on si to dal dohromady. Já zaštěkám, ty přijdeš, pohladíš mne a ještě dáš dobrotku. No, od té doby měl utrum. Mohl si štěkat a prosit jak chtěl, já z kuchyně je zavolala, „nech toho a pojď,“ a on šel. Pochopil, že jsem ho prohlédla.
Hodně milý příběh, zvířátka jsou vykutálení, vím to, měli jsme takového jezevčíka, to vám byl herec, co ten se nám nadělal schválností, chystám o tom článeček, tak se brzy dozvíte.
Takového podobného vykutálence máme doma taky.
Zvířata jsou chytřejší než my.
To je krásné. Zvířátka jsou strašně chytrá, mazaná. To by si ani člověk nepomyslel.
My jsme měli křečka ve vysokém terárku a on nám z něho utekl. Bylo mi to divné, jak se mu to povedlo, tak jsem ho pozorovala.
Měl v terárku umělou misku na žrádlo a tu tak dlouho podebíral čumáčkem, až se mu ji povedlo postavit a opřít o terárko a po ní vylezl ven. Ale to byla doba, než se mu to povedlo!
Tak to je taky krásné 🙂
Hezký příběh a pejsek pěkně vykutálený :-), jsou chytří jak opice ….